autor článku: Tonda "Gabriel" Buček

Často mě zajímá, když poslouchám nějakou písničku, jak vznikala. Jak jí její autor skládal. Co ho inspirovalo, jak dlouho ji psal, jakým stylem ji psal, jestli na ní s někým spolupracoval. Dneska už kapely svoje tajemství občas odhalí. Ať už v nějakém rozhovoru, videu nebo DVD. A tak jsme si řekli, že se s vámi také podělíme a napíšeme pár věcí o písničkách z našeho posledního alba Zapomenuté příběhy.

Legenda

Začneme nejstarší písničkou a tou je Legenda. Nejstarší zmínka, kterou jsem našel na svém počítači, je z roku 2007. Je to wavko, vyexportované ještě ze starých kláves, na kterých jsem tehdy skládal.

Tenkrát jsem začal psát koncepční album. Napsal jsem intro, Legendu, která měla být první písničkou a druhou písničku. Album mělo být o boji dobra se zlem. A jak jinak, na začátku takového příběhu se musí nejdřív probudit zlo, aby pak bylo co porážet. No a o tom byl původní text.

Po hudební stránce jsem Legendu napsal od začátku do konce sám, kromě druhé poloviny sóla a kytarových vyhrávek, které si tehdy napsal David Šimek (RIP).

Jenže na příběhovém albu jsem dál nepokračoval. Originální text Legendy bez kontextu zamýšleného příběhu pozbyl smyslu a nebyl natolik dobrý, abych ho použil pro samostatnou reprodukci. A tak jsem ho pozměnil. Hádejte kde. To jsem takhle seděl na hlavní tribuně Masters of Rock, přímo naproti pódia, a v přestávkách mezi kapelami, upravoval text. Mohl se psát rok tak 2009-2010.

Jenže ani to není konec příběhu legendární Legendy (jak ji na zkouškách s kapelou občas zveme). Dalších mnoho let pak zase ležela v šuplíku, protože nebylo s kým ji hrát.

Teprve až po nějaké době, co jsem hrál v Rose, jsem ji zase oprášil. A to jsem ji musel pro potřeby Rosy hodně přepracovat. Původně byla Legenda v podstatě jen sloka, refrén, sloka, refrén, sólo. Zato když si poslechnete Legendu dnes, zjistíte, že má strukturu nesmírně bohatou. (Někdo říká, že až moc). Je tam několik předeher, meziher, doher, nadher a podher. Připsal jsem množství samplů a dalších hlasů.

Navíc i text ještě prošel lehkou korekturou, o kterou se postarala naše tehdejší zpěvačka Marta Urbanová.

Poslední drobné úpravy, jak už to tak bývá, zaznamenala v roce 2014, ve studiu při nahrávání. A pro album Zapomenuté příběhy ji pak ještě nazpívala Zdeňka Vařejková. V této poslední verzi z roku 2016 je už ale změněn opravdu jen vokál.

No a to je konec dlouhého příběhu naší Legendy. Pomalu se z ní stává legenda.

Fenyklová panenka

Zatímco trvalo 7 let, od napsání první noty až po nahrání ve studiu, než Legenda spatřila světlo světa, s Fenyklovou panenkou to byla otázka týdnů.

Když jsme se rozhodli, že by bylo konečně vhodné nahrát dlouhohrající album, chyběly nám ještě do nějakého rozumného počtu 2 písničky. A jednou z nich byla právě Fenyklová panenka.

To jsem jednou takhle vypínal počítač, asi o půl jedné ráno, že už půjdu spát. A v tom mě to blesklo hlavou. Tak jsem rychle popadl propisku a na už poznámkami počmáraný papír napsal refrén, obě sloky Panenky i melodii. Druhý den jsem se k tomu pak vrátil a napsal kytary a bicí. A to je vše. Základ Panenky vznikl během pár hodin. Samozřejmě aranže samplů, vokálů a další dolaďování nějakou dobu trvaly. To ani jinak nejde. A mezihru jsme předělávali s celou kapelou asi třikrát, ale základ byl opravdu rychlý. Ve zkušebně jsme ji hráli také jen párkrát a pak se šla rovnou nahrávat na EPčko. Dokonce dřív, než jsme ji hráli poprvé na koncertě.

Fantazie v G moll

Když už bylo jasné, že opět nebudeme moct nahrát celé album, rozhodli jsme se jako poprvé nahrát pro ukázku dvě nové skladby, použít dvě starší, na fyzickém CD ještě nevydané a přidat jednu instrumentálku. V té době jsme už spolupracovali s Daliborem Vinským a věděli jsme, že také skládá. Tak jsme zvažovali, že bychom instrumentálku složili společně s ním. Nakonec jsme se ale rozhodli ji udělat sami, abychom si instrumentální skladbu ošahali sami od začátku do konce.

Fantazie je celá složená a vyexportovaná na počítači. Napsal jsem všechny melodie a nástroje. Jenda dotvořil dubstepový sound. Než jsem začal psát, neměl jsem žádný námět, tak jsem jen projížděl a zkoušel zvuky samplů. A postupně jsem začal tvořit jednotlivé motivy. Úplně první vznikl motiv „rytmiky“, kterým písnička začíná. Nejsou to „amatérsky nahrané bicí“ jak si někteří myslí. Je to kontrabas. Fakt.

Jen tak pro zajímavost, písnička obsahuje 24 různých nástrojových tracků.

Medúza

Medúza je po Legendě druhá nejstarší písnička. Nevznikala sice tak dlouho, zato se rodila ve velkých porodních bolestech. První motiv jsem napsal pár týdnů po tom, co jsme vydali naši prvnotinu V tmách. Slyšet tento motiv můžete na úplném konci Medúzy. Pracovní název písničky tenkrát byl MetallicaTrio.

Protože nám v té době přicházeli a odcházeli muzikanti, na písničku pořád nebyl čas. Vznikala pomalu a nahodile. Postupně jsem dopisoval a obměňoval motivy. Až byla písnička v jakém takéms hratelném stavu a začali jsme ji zkoušet, doznala pak ještě od kapely dalších významných změn. Přestože nástroje byly víceméně hotovy, se zpěvem jsme nebyli dlouhá léta spokojení. Celkově se zpěvová linka kompletně přepisovala asi třikrát a jednou tak významně, že jsme kvůli ní změnili i sloky.

Zajímavostí písničky je její hudbení forma. Celky v Medúze postupují zhruba ABCDEDBCF. Rozhodně ne písňová forma určená pro mainstream.

Text k Medúze napsala naše bývalá zpěvačka Marta Urbanová. S jejím svolením zde uvádíme její vzpomínky ohledně psaní této písničky.

Marta:

Když jsem tuhle písničku poprvé slyšela, řekla jsem si: „Co je to za binec?“ Postupně se ale z toho bince začaly srozumitelně vylupovat jednotlivé hudební motivy (a že jich není málo), takže jsem se přes počáteční odpor dostala k tomu, že mě písnička začala zajímat.

A pak už to šlo rychle: Našla jsem si tam ten „svůj“ nejvýraznější motiv, ke kterému mě téměř okamžitě napadl text, a že by to mohlo být o Medúze. Nakonec se kolem toho poskládal zbytek textu a nějaké další nápady k úpravě zpěvové linky.

Medúza v písničce rozhodně není nějaká nelidská obluda, je to nešťastný tvor, který touží po lidské blízkosti a zároveň ví, že musí varovat každého, kdo se k ní pokusí přiblížit.

Není čas se ptát

Tato písnička je z pera Jendy Koriťáka.

Jenda:

Jako první mě poněkud neobvykle napadla zpěvová linka refrénu včetně neurčitého pocitu, o čem by měl být. K této lince jsem si hned na kytaře našel akordy. U toho docela dlouho zůstalo, než jsem na zkušebně při experimentování s kytarou složil kytarové intro k písničce. To už mě samo o sobě vedlo k různým dalším pokusům na kytaře a klávesách, ze kterých postupně vzniklo všechno ostatní. Nakonec jsem se pokusil naší tehdejší zpěvačce Martě vylíčit své pocity, které bych chtěl písničkou vyjádřit. Dodnes nechápu jak z mého zmateného líčení dokázala stvořit takový text, který navíc dokonale koresponduje s tím, co jsem zamýšlel.

Jak už Jenda zmínil, text také napsala Marta Urbanová.

Marta:

Skládání textu bylo v tomto případě jiné, než u jiných písniček, protože mi autor hudby předem řekl, co by chtěl vyjádřit. Zřejmě jsem byla v podobném rozpoložení, protože mi požadavky na text zcela vyhovovaly. Ale stejně mě potěšilo, že jsem se trefila a Jenda byl spokojen.

Text refrénu přišel spontánně, potom nějaké další části, ale s výslednou podobou jsem dlouho bojovala, než jsem byla jakžtakž spokojená. Doufám, že se mi nakonec podařilo kvalitou textu alespoň přiblížit kvalitě hudby.